Hrad Veveří

Po absolvování pár jízd na jihozápad od Brna jsem začal hledat cestu, která bude krapet náročnější, jak z hlediska povrchu, tak z hlediska převýšení. Vybral jsem si rezort brněnské přehrady. Chtěl jsem si tu cestu trochu ozvláštnit, a tak jsem věděl že cesta po cyklostezce kolem antroposu a pijavy nebude nic pro mě. Jelikož bylo krásné počasí, vybral jsem trasu, kterou jsem možná na začátku trochu podcenil ale za to o to šťastnější jsem byl po jejím absolvování. Takže start trasy klasicky u hospody Gingila. Přejíždím křižovatku a napojuji se na stezku směrem na prygl. Hned po startu mě čeká krátké stoupaní na Červený kopec, které zvládám hravě a bez problémů. Následuje rychlý sjezd kolem lanového centra. Po párseti metrech ještě před mostem do Pisáreckého tunelu je křižovatka. rovně bych jel k Antroposu atd., doprava na rivíeru přes most a doleva nahoru do Nového Lískovce. Volím levou stranu a zase začínám stoupat. Podjíždím 4proudovou silnici, která vede do Pisáreckého tunelu od D1 a pokračuju k ulici Rybnická. Po přechodu ji přecházím na druhou stranu a vjíždím na ulici Kluchova, kde vidím sanitku a policejní vozidlo. Říkal jsem si, že sanitka by mi přišla vhod, protože i po takovém kousku stoupání je mi na umření. Pokračuju dál do prava na ulici Zoubkova, kde se procento spádu stoupání ještě zvýší. Dojíždím na ulici Lesní a tady se dávám doleva podél zahrádek směrem do Kohoutovic. Párkrát šlápnu do pedálů a zjišťuju, že tento kopec je nad moje síly, a tak sesedám a začnu tlačit. Je to peklo a organismus si žádá odpočinek. Opírám se o kolo a osvěžuju se pitím. Pokračuju dál v tlačení spád se začíná zmenšovat, nasedám na kolo a začínám šlapat. Po chvilce v listnatém lese se přede mnou zobrazuje legendární kohoutovická myslivna. Jsem rád, že první stoupák jsem přežil relativně ve zdraví. U myslivny se napojuji na ulici Nad pisárkami, kterou jedu vlevo směrem na ulici Chironova. Vjíždím do Kohoutovic. Tady se ulice Chironova mění na ulici Libušina třída. V této části je celkem rušný provoz, tak je dobrý si dávat bacha. Smrad z aut mě nutí tuto část trasy projed co nejrychleji. Na křižovatce sjíždím doleva na ulici Žebětínská po ní následuje ještě jedna křižovatka a tu jedu taktéž doleva směrem na Žebětín. Po asi 100 metrech končí Kohoutovice a začíná les. Po pravé ruce je branka, která vede do obory. Obora byla jasnou a dobrou volbou. Sjezd po šotolině jsem si náramně užíval až k prasatům. U prasat to sice páchlo chlívem ale prase sem nezahlíd. Zase branka a jsem venku z obory. Dojíždím na křižovatku z hitlerovou dálnicí z Bystrce, kterou chci překřížit rovně na Žebětín, a tak musím dávat majzla na rychlejedoucí vozy brněnských závodníků. Skvěle jsem si to načasoval a jsem na druhé straně a šlapu si to k Žebětínu po asfaltu. Do Žebětína dojíždím po pár minutách a začínám mírně stoupat ale není to nijak hrozný. Jedu po hlavní, která se jmenuje Kohoutovická. Touto ulicí jsem projel celý Žebětín. Na konci Žebětína krapet roste stoupání. Vyjíždím z Žebětína a vidím vytouženou polní cestu označenou modrou značkou. Zase se raduju a sjíždím svah po hlíně. Moc dlouho se neraduju a začínám zase stoupat ale tentokrát už je to jiný kafe. Věděl jsem, že to stoupání chvilku potrvá než dorazím k Ríšově studánce, a proto jsem neváhal to hned na začátku napálit tempem, které mi vydrželo opravdu jen chvilku. Nevzdával jsem se a pokračoval jsem dál v lehkých převodech po hlíně a do kopce. Je teplo a opravdu na chcípnutí . Modlím se, aby za zatáčkou už byla rovina. Bohužel ještě pár takových zatáček si musím vytrpět. S vypětím všech sil jsem se vyškrabal na TOP ale co teď? Kudy mám jet? Vidím asfalt a tipuju že to bude asi cesta po zelené značce. Asfalt je pro slabochy volím jakousi šotolinojílovitou stezku. Parádní sjezd u kterýho mi tluče srdce jak o život. Je to makačka na ruce jak to třepe ale nesmím se přestat soustředit. Dojedu na pár lesních křižovatek, kde se rozhoduji rychle pro míň blátivou stezku dolů. Dojíždím dolů a už jsem u dřevorubců. Jedu po šotolině a vyjíždím na asfaltovou silnic nevím ale vůbec, kde jsem. Jedu doprava a projíždím kolem nějakých stavení. Dojíždím na křižovatku, kde můžu buď doprava do kopce anebo doleva z kopce... Tahám mapu a snažím se vyčíst, kde asi tak můžu být. Mapa zklamala ale rozum mě nenechal na holičkách. Dojíždím k zastávce a na ni se dívám, kam má namířeno autobus. Ha hurá, nemusím jet do kopce a šlapat jak ukrajinská noční sociální pracovnice. Odbočuji doprava. Po chvilce sjezdu v serpentínách se konečně přede mno vynořil hrad Veveří. Sesedám z kola a dělám pár fotek. Během focení si všimnu cestičky, po které se následně vydávám. Dovede mě na krásný dřevěný zastřešený mostek. Opravdové poťěšení zaživám při jízdě po dřevě. Za dřěvěným mostem následuje zavěšená lávka pro pěší a cyklisty přes přehradu. Vjíždím na most a dělám posledni fotky. Na druhé straně jedu po červené značce. Po chvilce na lesní cestičce dojíždím k jakým si vrátkům, kde chápu, že mám sesednout z kola. Po dvou krocích zjišťuju proč. Jdu po cestičce podél skály, která je široká tak 3/4 metru. Po levé straně skála po pravé 5 metrů dolů a voda. Jsem překvapen a nestačím se divit, co se v tom Brně vśechno nenajde.Po tomto extrémním zážitku jedu lesní cestou a po chvilce se napojuji na asfaltku, která vede podél Přehrady. Po necelých dvaceti minutách jsem na přístavišti a směřuju to po stezce k Pijavě a dál na Antropos. Poslední stoupák u lanového centra na Červeném kopci je už pro mě malina, díky absolutnímu endorfinovému opojení. Po stoupaní následuje sjezd, kde mám pocit eufórie. Jo jsem zpátky u Gingily. Mise splněna...


MAPA CESTY ZDE